Po deseti měsících války na Ukrajině je zřejmé, že zbraněmi tento konflikt tak jako mnohé jiné vyřešit nejde. O životy přicházejí další a další lidé, vojáci i civilisté, zejména ukrajinští. Několik milionů lidí před válkou uprchlo za hranice Ukrajiny. Rodiny jsou rozdělené, životy přetržené, země je pustošena. Města se mění v trosky, elektrárny, mosty, silnice, školy i nemocnice jsou ničeny bombardováním. Nebýt západní pomoci, ukrajinský stát by dávno zbankrotoval.

.Ukrajina krvácí. Ačkoli o příčinách války lze vést nekonečné spory, je jasné, že podle mezinárodního práva je za její bezprostřední rozpoutání odpovědné Rusko. Poté, co byly jeho domnělé i skutečné bezpečnostní obavy ignorovány, přešlo Rusko z konfliktního, neúspěšného dialogu diplomatů k fyzickým bojům na území napadeného státu.

Sankce, které Západ a zejména evropské země na Rusko uvalily, nesplňují očekávání, s nimiž byly přijaty. Ruský postup nezastavily, nezmírnily, a dokonce nijak závratně ani nepoškodily ruskou ekonomiku. Ubližují naopak evropským domácnostem a firmám, včetně českých. Evropu a zvlášť Česko drtí inflace, na níž má válka významný podíl. Život nás všech se zdražil, a ačkoliv to není příjemné nikomu, těch u moci, kteří nejvíc volají po válce, se zdražování života dotýká nejméně.

V.
Probíhají cvičení, roztáčejí se kola zbrojení a jakmile se roztočí, bude stokrát těžší válku zastavit. Šetříme, abychom mohli válčit. Odkládáme investice, abychom mohli válčit. Zadlužujeme se, abychom mohli válčit. Válka si postupně podmaňuje všechna rozhodnutí západních vlád i té naší.

VI.
A právě otevřený válečný střet Západu s Ruskem na území Ukrajiny je tím největším nebezpečím, které dalece přesahuje všechny již existující ekonomické dopady války. Použití jaderných zbraní si jistě nepřeje žádná strana konfliktu. Je však po letech jako hrozba znovu reálné. Je neuvěřitelné slyšet hlasy, které říkají, že se ani jadernou hrozbou nemáme nechat odstrašit.

VII.
Odmítáme se této logice podřídit. Další pokračování, natož eskalace války není v zájmu nikoho krom zbrojařského průmyslu, i když se nás mnozí snaží přesvědčit o opaku. Většina válek v historii neskončila úplnou porážkou jedné strany a její kapitulací, jak si ji válečná strana představuje. Většina válek neskončila jako 2. světová válka. Obvykle války končí dříve, a to mírem. Výkřiky typu „ať Rusko odtáhne a bude mír“ nic neřeší, nic takového se samo od sebe nestane.

VIII.
Nevidíme do hlav ruské vládě, abychom znali její plán, nevidíme ale ani žádný plán našich vlastních, západních vlád včetně té české, žádný plán, který by kamkoli směřoval. Plán zvaný sankce selhal. Chápeme, že je těžké to uznat, ale předstírání, že sankce fungují, nezvyšuje důvěryhodnost našich vlád ani v nejmenším. Plán podpory boje do posledního muže je fanatický a nepřijatelný. A jiný plán není.

IX.
Proto je třeba přimět naši vládu k tomu, aby začala pracovat nikoli pro válku, ale pro spravedlivý mír. Ten se má postupně stát společným požadavkem všech evropských vlád vůči vládám Spojených států a Ruské federace. Především jejich vůle a rozhodnutí Ukrajiny jsou klíčem k budoucímu jednání o míru. Nic takového se ale nestane bez tlaku veřejnosti, nás, lidí.

X.
Jde nám o spravedlivý mír. Mír, k němuž se rády nerady připojí všechny strany konfliktu, mír, který bude garantován všemi relevantními stranami, mír, jehož přesnou podobu neznáme, nemůžeme ji znát a ani ji nemáme chtít znát. Bude předmětem dlouhých a bolestivých vyjednávání. Mír mají samozřejmě dojednávat politici se svými diplomaty a experty. Oni vládnou, oni ať jednají. My ale požadujeme, aby jednali v zájmu spravedlivého míru. A aby začali jednat okamžitě a v první řadě se zasadili o co nejrychlejší příměří. Proto se ustavujeme jako mírová iniciativa „MÍR A SPRAVEDLNOST“ a vyzýváme českou vládu, aby:

Petiční výbor:
Prof. RNDr. Václav HOŘEJŠÍ, CSc., vědecký pracovník, Praha
Jan KAVAN, bývalý ministr zahraničí, Praha
PhDr. Matěj STROPNICKÝ, novinář, Praha

PhDr. Mgr. Antonín DOLÁK, Ph.D., filosof a umělec, Praha
Prof. Petr DRULÁK, politolog, Hořovice
Prof. MUDr. Jiří FOREJT, DrSc., vědecký pracovník, Praha
Mgr. et MgA. Dominik FORMAN, umělec a pedagog, Praha
Martin HEKRDLA, publicista, Praha

Ivan HOFFMAN, publicista, politický komentátor, Kroměříž
Ing. Hana HOLCNEROVÁ, signatářka Charty 77, publicistka, Jeseník
doc. PhDr. Marek HRUBEC, PhD., filosof, sociální vědec, Praha
doc. Mgr. Eduard CHMELÁR, PhD., historik a politický analytik, Galanta, Slovensko
PhDr. Jiří JAROŠ NICKELLI, promovaný historik, Brno
PhDr. Jana JETMAROVÁ, Ph.D., vysokoškolská pedagožka, Jablonec nad Nisou
Prof. PhDr. Jan KELLER, CSc., vysokoškolský učitel, Frýdek–Místek
Ing. Kateřina KONEČNÁ, poslankyně Evropského parlamentu, Nový Jičín
Pavel KUČERA, technický pracovník laboratoře, odborář, Brno
Mgr. Marie LIENAU, v důchodu (dříve neziskový sektor), Volyně
Ing. Aleš MACHÁČEK, bývalý politický vězeň, Praha
Ing. Jiří MÁLEK, chemik, člen vedení Transform!europe, Praha
Eva NOVOTNÁ, Ne Základnám, Praha

Jan PAUL, akademický malíř, výtvarný kritik a publicista, Praha
MUDr. Hanka POSPÍŠILOVÁ, lékařka, České Budějovice
Jan PROKEŠ, projektový manažer, penzista, Praha

Miroslav PROKEŠ, mluvčí Spojenectví práce a solidarity, koordinátor Pražské jaro 2, Praha
PhDr. Václav RAMEŠ, ředitel Státního oblastního archivu v Třeboni, Lomnice nad Lužnicí

Milan ROKYTKA, publicista, Praha
Prof. RNDr. Blanka ŘÍHOVÁ, DrSc., vědecká pracovnice, Praha
JUDr. Klára Alžběta SAMKOVÁ, PhD., právnička, Praha
Jan SCHNEIDER, bezpečnostní analytik, Havlíčkův Brod
MgA. Roman SIKORA, dramatik a překladatel, Praha
ThDr. Jiří SILNÝ, pedagog, Praha

Libuše STAŇKOVÁ, výtvarnice, Praha
Zuzana STIRSKÁ, zpěvačka, Praha
Mgr. Veronika SUŠOVÁ–SALMINEN, Ph.D., komparativní historik, Pietarsaari, Finsko
Ing. Jan ŠOLTA, CSc., ekonom, Praha
Jiří ŠTEG, makroekonom, Kladno
Doc. Ing. Ilona ŠVIHLÍKOVÁ, PhD., ekonomka, Praha
Doc. Radim VALENČÍK, CSc., vysokoškolský učitel, Praha
Daniel VESELÝ, novinář, Praha
PhDr. Zdeněk ZBOŘIL, politolog, indonesista, Praha

Iniciativa Mír a spravedlnost je volné společenství signatářů stejnojmenné výzvy, jehož aktivity koordinuje organizační výbor. Vznikla počátkem ledna 2023 a klade si za cíl vrátit do české veřejné debaty o válce na Ukrajině požadavek příměří a míru. Zároveň usiluje o sběr podpisů pod text výzvy, která formuluje v deseti bodech východiska iniciativy a pět jejích aktuálních požadavků. Iniciativa se také bude průběžně vyjadřovat k novým skutečnostem při vývoji ozbrojeného konfliktu na Ukrajině.

Říkalo se mu tříkrálové rozjímání a připravený text se na redakční poradě důkladně prodiskutoval. Po XX. sjezdu sovětských komunistů, na kterém Chruščov přednesl zdrcující kritiku Stalina, zavládla v redakci při přípravě tříkrálového zamyšlení tak bojovná nálada, že konečné znění článku znělo jako varovné heslo používané v čistírnách: Skvrny nelze odstranit bez porušení látky. Když šéfredaktor Jungmann přečetl výsledný text, v místnosti zavládlo na chvíli ticho: přítomní si uvědomili, že se schvaluje dokument historického významu, že ta kritika zasahuje samu podstatu politické moci. Ale potom kdosi vyslovil to, co zřejmě táhlo hlavou všem: „Dobrá, ale přežijí vůbec Literárky toto prohlášení? Neodskáče si to někdo? Nebude zvláštní komise a kádrové pohovory?“ Po těchto slovech již diskuse nepokračovala, plénum dalo Jungmannovi právo upravit článek tak, aby prošel, a porada neslaně nemastně skončila. Buď jak buď, Jungmannovi za Tříkrálové rozjímání na ÚV umyli hlavu, ale Literárky nezakázali.

Napadá mě nesmyslná myšlenka – jak asi by tehdejší redaktoři Literárek (téměř všichni jsou už pod drnem), připravovali dnešní Tříkrálové zamyšlení. Protože Literárky již neexistují a ani existovat nemohou (cožpak by na ně dali peníze ze státního rozpočtu?), pokusím se povědět, co mi leží na srdci. Jde v první řadě o válečnou situaci na Ukrajině, všechno ostatní – sebevražedný krach hospodářství Evropské unie, vyvolaný nikoliv vnitřními vadami, nýbrž diktátem politiků a stratégů (ó, kde jsi, oslavovaný svobodný trhu?), ponechám stranou včetně úvah o americkém podílu na jejím vzniku a průběhu. Otázky, které si kladu, nejsou jen moje, trápí mnoho občanů, zmatených přívalem zpráv valících se na ně ze všech možných oficiálních kanálů.

První neodbytná otázka: proč nám vládnoucí politici a jejich média tvrdí, že Ukrajina je demokratickým státem, mírumilovnou zemí, předsunutou výspou bránící civilizovanou Evropu před teroristickým Ruskem? Jak si máme vysvětlit, že se po majdanském puči 2014 propadla na poslední příčku chudých evropských zemí? Jak je to možné, když Ukrajina oplývá velkým přírodním bohatstvím? Nějak se nerýmuje, že vyváží nejen obilí, ale také levnou pracovní sílu a dokonce i tisíce náhradních rodiček placených bohatými západními neplodnými dámami. Proč po roce 2014 stále víc Ukrajinců odchází za prací a lepšími životními podmínkami do ciziny? Proč kyjevská vláda nedodržela Minské dohody, které ukončily válku na východě země, kde se miliony Rusů vzepřelo vládě kvůli zákonům omezujícím jejich národní práva?

Merkelová nedávno tuto mírovou smlouvu přirovnala k situaci Anglie a Francie, které podepsaly Mnichovskou dohodu proto, aby dočasný mír využily k nezbytnému vyzbrojení. Tak jsme se dozvěděli něco opravdu nového: západní mocnosti předhodily Hitlerovi Československo, aby získaly čas! Kdyby byly vyzbrojeny, s Hitlerem by se nemazlili. Zaráží, že úspěšná německá politička nic neví o tom, že Chamberlain a Daladier vyšli Hitlerovi vstříc, aby mu uvolnili cestu na sovětské Rusko, o kterém neměli o nic lepší mínění než on. Mnichov byl velkým Hitlerovým politickým a vojenským vítězstvím. Západní mírotvorci, o nichž se Hitler vyjadřoval jako o červíčcích, netušili, že za svou slabost a ústupnost zaplatí těžkou daň. Budiž.

Dnes se tedy dovídáme, že Západ v roce 2015 podpořil kyjevskou nacionalistickou vládu, aby získala čas vyzbrojit se na válku o Donbas a Krym. Ale nešlo jen o politickou podporu, američtí a britští vojenští specialisté dohlíželi na růst kyjevské armády, pomáhali jí radami i technikou. Dnešní obrovská vojenská a finanční pomoc má své zárodky již v době, kdy evropská veřejnost střílení a zatýkání na východě země nevěnovala pozornost. Na Wikipedii se sice objevila zpráva o památníku sedmdesáti dětí, které přišly o život při ostřelování Donbasu, ale dnes ji šéfové internetové encyklopedie obezřetně odstranili, aby obrázek Aleje andělů zbytečně veřejnost neiritoval, nepobízel k zamyšlení.

Mluví se o válečných zločinech a do díla se již dávají, i u nás, policejní úřady a soudní dvory, aby včas vypátraly a potrestaly válečné zločince. Tím, že je hledají jen v ruské armádě, celý tento podnik v zárodku diskvalifikují. Cožpak nevědí, že válka sama, ať ji jakkoli ospravedlňujeme, je instituce či stroj, který sám ze své podstaty plodí zločiny? Dobře také víme, že zločiny jsou zaměnitelné a v informační válce mají větší cenu než nějaký tank, javelin nebo dron. Clausewitz viděl v každé konkrétní válce, jakkoli má omezené cíle, nebezpečí, že se vymkne z opratí a přeroste ve válku absolutní. Kde jsou dnes všechny ty vznešené důvody dřívějších náboženských válek? Kde jsou zločiny koloniálních výprav? Kdo dnes posvětí dobývání obou Amerik vykoupené ničením domorodců a přírody? Kdo souhlasí s právem vyšší civilizace (Indiáni neměli pušky ani ohnivou vodu) ovládnout a zušlechtit zaostalé barbary? Kdo dnes sdílí ideály Napoleonova tažení na Moskvu? Proč bychom dnes měli být shovívaví k Spojeným státům, které si osobují právo roznášet svůj společenský systém do celého světa, a třeba i násilím? Proč bychom měli dnešní válku mezi severoatlantickými mocnostmi a euroasijským Ruskem zredukovat na lokální a po staletí trvající spory mezi Malorusy a Velkorusy, Ukrajinci a Rusy? Proč bychom měli vpád ruských vojsk na Ukrajinu považovat jen za porušení hranic a celistvosti státního útvaru, který má velmi pohyblivé hranice a navíc je vnitřně rozložen na několik území obývaných obyvateli různých národností, různého etnického původu a různých jazyků?)

Putin nazval svůj vojenský vpád na Ukrajinu vojenskou operací, tím určil její omezené cíle. Ať již ji definuje jakkoli, sama logika války vede k expanzi, jedna rána vyvolává druhou, jeden prohřešek, přehmat a přestupek vyvolává druhý. Zelenskyj již pár let před ruským vpádem hovořil o osvobození Krymu a ruských enkláv na východě, které v roce 2014 vypověděly kyjevské vládě poslušnost. V přirozené touze Rusů, uměle začleněných Chruščovovým dekretem v roce 1954 do hranic Ukrajiny, chránit svou řeč, víru a dějiny, není nic vlastizrádného, zločinného. Zelenskyj, jakmile přistoupil na hru Spojených států, Británie a Evropské unie, rozšířil cíl své války o grandiózní historický úkol – cílem jeho války se stává nic menšího a nic většího než změna režimu v Rusku, než vyřazení Rusů z rodiny civilizovaných národů a rozkotání tisíciletého ruského impéria. Toto rozšíření konečného cíle znamená přechod od konkrétní války k válce absolutní, která si sama určuje, co smí. Označuje–li Zelenskyj ruský stát za teroristický, mlčky tím ospravedlňuje vlastní způsob boje, který se vymyká běžným ohraničením.

Berta Suttnerová, statečná žena, vedená základními pohnutkami lidskosti a morálky, již mnoho let před první světovou válkou varovala evropské panovníky, politiky, soudce, vzdělance a širokou veřejnost před nebezpečím války. Marně se snažila probudit svědomí tehdejší politické, mocenské a kulturní elity, marně tomuto záměru a poselství věnovala všechny své síly, čas a možnosti. Její slovo nepadlo na úrodnou půdu. Zemřela několik dní před vypuknutím první světové války, jejíž krutosti a hrůzy předpověděla. Připomínáme–li dnes její boj proti předsudkům, lhostejnosti a davovým pudům, téměř se stydíme za tehdejší podněcovatele války a za to, že jejich odpovědnost byla a je přehlížena, vymazána, svedena na všeobecné blouznění, na náměsíčnictví. Jak je na tom Suttnerové poselství dnes? Může veřejnost oslovit v této pekelné válečnické vřavě? Má šanci v době, která zplodila nadávku mírový štváč a kdy vysoký státní úředník razí heslo – javelin do každé rodiny?

Válka na Ukrajině se vším doprovodným mediálním hlukem připomíná ovzduší všeobecného zmatení myslí na začátku první světové války. Obávám se, že strůjci války a s nimi i část veřejnosti se z této dějinné zkušenosti nepoučí. V roce 1914 se nezamysleli nad vzájemným bezvýchodným vražděním, neotřásly jimi miliony zabitých, udušených a utopených v zákopech na Marně. Tehdy vrchní velitel německé armády generál Falkenhayn sdělil císaři, že není s to splnit daný úkol. Se stejným prohlášením se francouzští generálové obrátili na své politiky. K žádnému mírovému jednání však nedošlo, lídři na obou stranách trvali na svých rozkazech. Jak by prý mohli před národem ospravedlnit takové velkolepé ztráty? Vítězství omluví jakýkoli počet obětí na frontě i v týlu.

Jakkoli se dnešní válka na Ukrajině liší od první světové války, jedno mají společné – dočasné vyrovnání sil nabízí jednání o zastavení palby, ukončení vzájemného vraždění a zahájení mírových rozhovorů. Obávám se, že ukrajinští generálové a Zelenskyj v armádním svetru nenajdou odvahu přiznat si, že jim záleží víc na vlastní osobní a profesionální prestiži než na statisících padlých a desítkách milionů občanů prožívajících nesmyslné utrpení. Cožpak ten nekončící exodus mnoha milionů občanů není také strašným přidruženým zlem války? Zelenskyj se opájí kouzelným slovem vítězství, holedbá se, že za ním stojí 95 % obyvatel. Ptali se odhadci také milionů menšinových Rusů, které v případě vítězství čeká masová prověrka kvůli kolaboraci a další omezení lidských práv?

Starý pragmatik vzal v úvahu především to, že konflikt se pro Ukrajinu nevyvíjí dobře a reálně hrozí, že ruské ozbrojené síly a jejich separatističtí spojenci opravdu mohou dojít po severním pobřeží Černého moře až do Podněstří. Poté by v nevyhnutelných diplomatických jednáních o míru byl prezident Volodymyr Zelenskyj ve značně nevýhodnější pozici než dnes, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz

Neústupnost Kyjeva se opírá o ukrajinské veřejné mínění, které z více než 80% jakékoliv územní ústupky (Krym, Donbas) Ruské federaci odmítá. Prezident a jeho vláda věří, že dodávky moderní vojenské výzbroje zvrátí situaci na bojišti a pomohou ukrajinským ozbrojeným silám přejít do protiútoku. Největší naděje pak vkládají v dalekonosné zbraně, které by umožnily zasáhnout nepřítele na jeho území a rozvrátit tak zásobování ruských vojenských jednotek.

ejich použitím by se s největší pravděpodobností prezidentovi Zelenskému povedlo dosáhnout jediného předpokladu, který mu může dát naději na úspěch – rusko – ukrajinský konflikt by se změnil na plnohodnotnou válku mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskou federací. Nejspíše by pak došlo dle ruské vojenské doktríny k použití jaderných zbraní. Budoucí vývoj může mít ještě jednu velmi nepříjemnou nuanci: USA se ho možná nezúčastní, protože budou válčit s Čínskou lidovou republikou o Tchaj–wan.

Dlouhé měsíce před Putinovou invazí na Ukrajinu Spojené státy jasně prohlašovaly, že se v budoucím konfliktu nechtějí nijak přímo angažovat, pouze logisticky dodávkami zbraní, munice a zpravodajských informací. Naopak Tchaj–wan jim za válku stojí. Za této situace by na straně Ukrajiny bojovala jen podnož NATO skládající se z Velké Británie, Polska, Pobaltí, České republiky a Slovenska.

Někteří cynici tvrdí, že neutuchající hlad Ukrajiny po zbraních a munici již dokázal středoevropské státy (včetně Německa) účinně odzbrojit. Když k tomu připočtu předchozí třicet let trvající demilitarizaci, greendealové omezování průmyslu, energetickou závislost na Rusku a celkovou nepřipravenost na válečný konflikt, obávám se nejhoršího.

Ukrajina se totiž na válku připravovala osm let. My jsme s tím ještě ani nezačali. Proto bychom zcela nehrdinsky a pragmaticky měli naslouchat radám Henryho Kissingera. Stávající česká vláda je však v tomto ohledu plně ukrajinská. Proto se hrozím toho, že by jí Pánbůh to odhodlání z huby do rukou vraziti ráčil. (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

Merkelová potvrdila, že všichni západní autoři současné války na Ukrajině, včetně jí samotné, neudělali nic pro mír v Evropě, ale snažili se co nejvíce rozdmýchat válku proti Rusku na území Ukrajiny a zaplatit životy ukrajinského lidu.

Domnívala jsem se, že vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO, o kterém se diskutovalo již v roce 2008, bylo špatné. Země k tomu neměly potřebné předpoklady a ani nebylo zcela pochopeno, jaké by takové rozhodnutí mělo důsledky, a to jak s ohledem na ruské kroky vůči Gruzii a Ukrajině, tak i NATO a jeho pravidla pomoci. A Minská dohoda z roku 2014 byla pokusem dát Ukrajině čas.

Ukrajina tuto dobu využila k tomu, aby se stala silnější, jak můžete vidět dnes. Ukrajina 2014/15 není Ukrajinou dneška. Názorným příkladem byla bitva o Debalceve. Začátkem roku 2015 je Putin v té době klidně mohl převálcovat. A velmi pochybuji, že země NATO mohly tehdy udělat pro pomoc Ukrajině tolik jako dnes.

Minské dohody o urovnání situace na východní Ukrajině, podepsané v roce 2015, počítaly s příměřím, stažením těžkých zbraní z linie dotyku a také s ústavní reformou, jejímž klíčovými prvky měla být decentralizace a tzv. přijetí zákona o zvláštním postavení některých okresů z Doněcké a Luhanské oblasti. Tento plán však kyjevský režim nikdy nerealizoval.

Ruské ministerstvo zahraničí komentovalo tvrzení bývalé německé kancléřky, že taková politika je hodna soudu: „Svědectví bývalé německé kancléřky Angely Merkelové v rozhovoru pro list Die Zeit o tom, že Minské dohody byly podepsány, aby Ukrajina měla čas připravit se na vojenskou konfrontaci s Ruskem, lze dobře využít pro řízení v rámci tribunálu," uvedlo ruské Ministerstvo zahraničí k tvrzení Merkelové .

Nejhorší je, že během let co Merkelová stála v čele Německa se stále ostýchala deklarovat skutečné cíle za podpisy na Minském protokolu. Neustále lhala o svých záměrech udržet mír a o tom, že vynaložila „nemyslitelné úsilí“, aby toho dosáhla. Dnes už se tak neostýchá odhalit zlou podstatu německé zahraniční politiky i válečné cíle celého Západu. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že Washington, Londýn a Brusel přinesly na Ukrajinu válku.

V nedávné době se vyjádřil i F. Hollande, dřívější francouzský prezident. k Minským dohodám a potvrdil slova výše uvedená slova A. Merkelové Minské dohody tedy nesloužily míru, ale k přípravě ukrajinské armády na válku proti Rusku. Mohli být Rusové již hůře oklamáni? Důvěra mezi nimi a Západem, když se nejen o této nordické lži dozvěděli, klesla zejména z tohoto důvodu k nulové hodnotě. K tomuto stavu přispívají i požadavky vyslovované současným ukrajinským vedením, zejména panem prezidentem Zelenským, které se dají vyjádřit heslem : Vše nazpět – Donbas i Krym, poukrajinštění národnostních menšin, zejména ruské, ale také maďarské a dalších. Pokud jde o Rusko, pak má být rozděleno až na několik desítek částí. Samozřejmě Ukrajina mluví i o reparacích, které Rusko má jí zaplatit a o potrestání ruských „válečných zločinců.“

V roce 1997 vyšla v New Yorku (v ČR byla vydána v roce 1999) publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde–li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrá ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77–92)

„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko–ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104–105)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

V současnosti probíhá zápas o udržení a upevnění unipolární organizace světa. V čele tohoto boje, který nyní se rozvíjí na evropském bojišti, stojí USA a NATO. Dalším místem možného střetu je prostor mezi Čínou a Taj–wanem, podporovaným USA a jejími pacifickými spojenci. Nositeli snah o novou organizaci světa jsou především Rusko a Čína, které se těší sympatiím, někdy jen omezeným, značné části afrických a asijských států. Jejich vizí je multilaterální svět, v němž by se na vedení světa podílely nejen velmoci, Čína, Rusko, USA, Indie, Brazílie, ale i další státy, které byly již dříve označovány za státy třetího světa.

Změna organizace světa může probíhat v mírových či válečných podmínkách více než několik let. V současnosti konflikt probíhající na území Ukrajiny má zatím lokální charakter, který je však rozmělňován řadou skutečností, jež nepřímo signalizují možnost vzniku velké války, v tom nejhorším případě i jaderné. Toto krajní nebezpečí může vést nejen k záhubě lidstva, nýbrž i k zániku života na naší planetě. Proto imperativem doby je mírové řešení všech otázek, které jsou spojeny s novou organizací světa. Diplomaté by vzniklé problémy měli řešet a nikoliv generálové v čele velkých armád!

Současný ozbrojený konflikt skrývá v sobě velká rizika, která mohou, v důsledku i subjektivních faktorů, přerůst rychle v armagedon. Proto je nutné si stále uvědomovat skutečnosti, že válka je smrt a mír je život, a podle nich také jednat. Žádná z jaderných velmocí nemůže doufat ve vítězství a prohru té druhé. Odvetné údery strany napadené by vedly i ke zničení strany „vítězné“.

„Naposledy jsem si zkontrolovala, že Ukrajina není v NATO, ale naopak Severoatlantická aliance se centimetr po centimetru přiblížila k Rusku," replikuje Kim Iversen, americká novinářka, na Bidenova slova v pořadu The Kim Iversen .

O situaci, která už nemusí být studenou, ale horkou válkou mezi Ruskem a NATO, Kim Irvesen diskutovala se senátorem a bývalým plukovníkem Richardem Blackem.

„Domnívám se, že to bude horká válka, že to je na spadnutí. Od roku 2014, kdy prezident Barack Obama schválil puč, který svrhnul zvolenou ukrajinskou vládu a nainstalovali jsme revoluční „lovce“, poté jsme Ukrajinu začali zaplavovat velmi pokročilými zbraněmi, vybudovali jsme velmi robustní ukrajinské síly a ty zahájily válku proti rusky mluvícím oblastem, hlavně na Donbasu, 14 tisíc lidí zemřelo ještě před tím než se vůbec Rusko zapojilo do války,"…říká senátor Richard Black.

Čínské ministerstvo zahraničí zveřejnilo 12bodový plán řešení ukrajinské krize.

"1. Respektujte suverenitu všech států. Musí být přísně dodržováno všeobecně uznávané mezinárodní právo, včetně účelů a principů Charty OSN, musí být zaručena suverenita, nezávislost a územní celistvost každého státu. Všechny země jsou si rovny bez ohledu na jejich velikost, moc a ekonomický rozsah Základní normy mezinárodní vztahy musí dodržovat všichni účastníci obrany mezinárodní spravedlnosti. Mezinárodní právo podléhá rovnému a univerzálnímu použití bez dvojích standardů.

2. Odhoďte myšlení studené války. Bezpečnost jednoho státu nelze zajistit na úkor bezpečnosti druhého a regionální bezpečnosti nelze dosáhnout posilováním, natož rozšiřováním vojenských bloků. Oprávněné bezpečnostní zájmy a oprávněné obavy všech zemí je třeba brát vážně a musí se s nimi přiměřeně zacházet. Složité problémy se neřeší jednoduchými způsoby. Je nutné držet se konceptu společné, komplexní, společné a udržitelné bezpečnosti, s přihlédnutím k dlouhodobému míru na planetě, podporovat formování vyvážené, efektivní, udržitelné architektury evropské bezpečnosti. Pokusy o zajištění vlastní bezpečnosti na úkor bezpečnosti jiných zemí, stejně jako politika blokové konfrontace, měli bychom spolupracovat na udržení míru a stability na euroasijském kontinentu.

3. Zastavit vojenské konflikty. Ve válkách nejsou vítězové. Namísto přilévání oleje do ohně a rozdmýchávání konfrontace by všechny strany měly jednat obezřetně a zdrženlivě, aby se vyhnuly další eskalaci a vymknutí se z kontroly nad situací kolem Ukrajiny. Je důležité podporovat reciproční kroky Moskvy a Kyjeva ve prospěch rychlého obnovení přímého dialogu, postupného snižování napětí v situaci a úplného zastavení nepřátelství.

4. Zahájit mírová jednání. Dialog a jednání jsou jediným východiskem z ukrajinské krize. Veškeré úsilí zaměřené na mírové urovnání krize si zaslouží souhlas a podporu. Mezinárodní společenství musí zůstat na správné cestě ve prospěch usmíření, připravit půdu pro zahájení politického urovnání, vytvořit podmínky pro obnovení jednání a nabídnout vhodná místa. Čínská strana je připravena sehrát v tom konstruktivní roli.

5. Odstranit humanitární krizi. Je důležité vítat a podporovat jakékoli kroky, které mohou zmírnit napjatou humanitární situaci. Při humanitárních akcích je nutné dodržovat zásadu neutrality a nestrannosti bez politizace humanitární otázky. Je nutné přijmout účinná opatření k zajištění bezpečnosti civilního obyvatelstva, otevřít humanitární koridory pro evakuaci lidí z konfliktní zóny. Humanitární pomoc postiženým oblastem by měla být posílena, humanitární situace na místě by se měla zlepšit a měl by být zajištěn rychlý, bezpečný a neomezený humanitární přístup, aby se zabránilo dalšímu zhoršování situace. Je nutné podporovat koordinační roli OSN při provádění humanitárních akcí v zóně konfliktu.
6. Chránit civilisty a vězně. Strany konfliktu musí přísně dodržovat mezinárodní humanitární právo a zdržet se úderů na civilní obyvatelstvo a civilní objekty. Je třeba chránit ženy, děti a další oběti konfliktu, respektovat základní práva vězňů. Čínská strana podporuje výměnu zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou a vyzývá všechny strany, aby k tomu vytvořily příznivější podmínky.“

7. Zajistit bezpečnost jaderných elektráren. Ozbrojený útok na jaderné elektrárny a jiná mírová jaderná zařízení není povolen. Vyzýváme k dodržování mezinárodního práva, včetně Úmluv o jaderné bezpečnosti. Jaderná katastrofa způsobená člověkem není kategoricky povolena. Podporujeme konstruktivní roli MAAE při prosazování jaderné bezpečnosti a fyzického zabezpečení mírových jaderných zařízení.

8. Snižte strategické riziko. Použití jaderných zbraní není povoleno, nelze rozpoutat jadernou válku. Je třeba čelit pokusům o použití nebo vyhrožování použitím jaderných zbraní. Šíření jaderných zbraní a vznik jaderné krize jsou nepřijatelné. Vývoj a použití biologických a chemických zbraní jakoukoli zemí za jakýchkoli okolností je přísně zakázáno.

9. Zajistit vývoz obilí. „Černomořská iniciativa“ pro vývoz ukrajinského obilí, podepsaná Ruskem, Tureckem a Ukrajinou, s ujištěním OSN, podléhá vyvážené, plné a efektivní implementaci při identifikaci klíčové role OSN. Čínská Iniciativa pro mezinárodní spolupráci v oblasti potravinové bezpečnosti je životaschopnou možností, jak překonat globální potravinovou krizi.

10. Zrušit jednostranné sankce. Jednostranné sankce a zvýšený tlak jsou nejen kontraproduktivní, ale vytvářejí také nové problémy. Nedovolíme žádná jednostranná omezující opatření nepovolená Radou bezpečnosti OSN. Jednotlivé země by měly zastavit zneužívání jednostranných sankcí a extrateritoriální výkon jurisdikce vůči jiným zemím, pozitivně působit na uvolnění napětí ukrajinské krize a vytvořit předpoklady pro ekonomický rozvoj a zlepšení blahobytu obyvatel rozvojových zemí.

11. Zajistit udržitelnost výroby a dodavatelských řetězců. Stávající světový ekonomický systém je třeba bránit praktickými činy, postavit se proti pokusům o politizaci světové ekonomiky a také ji používat jako nástroj a zbraň. Aby se předešlo škodám na oživení globální ekonomiky, je nutné společně neutralizovat negativní důsledky krize, zejména pro mezinárodní spolupráci v oblasti energetiky, financí, obchodu s obilím a logistiky.

Ukrajinské ministerstvo hospodárstva priznalo, že HDP Ukrajiny v minulom roku klesol o 30,4 %. Navyše sa tento pokles zrýchľoval. Vo štvrtom štvrťroku 2022 HDP medziročne klesol o 40,5 % (t. j. v porovnaní so štvrtým štvrťrokom 2021). Minuloročný rozpočtový deficit dosiahol 911,1 mld. hrivien, teda približne 24 mld. dolárov. V rozpočte na tento rok sa plánuje deficit vo výške zodpovedajúcej 38 mld. dolárov. V minulom roku bolo 38 % rozpočtových výdavkov financovaných z externých zdrojov.

Pre porovnanie, v roku 2021 to bolo len 7 %. V roku 2023 sa podiel externých zdrojov podľa Kyjeva zvýši na 58 %. Tieto údaje sú však pravdepodobne podhodnotené. Ukrajina sa teda ocitá na vonkajšej finančnej podpore. Ako v októbri minulého roka oznámila šéfka MMF Kristalina Georgievová, Ukrajina má v roku 2022 získať 35 miliárd USD zo zahraničia. Hovoríme o grantoch aj pôžičkách. A to bez započítania vojenskej (dodávky zbraní a munície) a humanitárnej pomoci. A celková suma záväzkov finančnej a inej pomoci zo Západu do začiatku októbra predstavovala 126 miliárd dolárov (odhad Kielského inštitútu pre svetové hospodárstvo). To sa takmer rovná HDP krajiny na rok 2022, ktorý MMF odhaduje na 130 miliárd USD.

Z hľadiska celkovej pomoci (finančnej, vojenskej a humanitárnej) Ukrajine sú na prvých troch miestach tieto krajiny: USA, Poľsko a Spojené kráľovstvo. USA majú navyše veľký náskok. Ak berieme do úvahy len finančnú pomoc, prvé tri krajiny sú: USA, Spojené kráľovstvo a Kanada (USA opäť vedú s veľkým náskokom). Leví podiel finančnej pomoci netvoria granty, ale pôžičky. Začiatkom roka 2022 dosiahol zahraničný dlh Ukrajiny už 65 % HDP. Do novembra prekročil ročný HDP. K dnešnému dňu neexistuje presný obraz; Kyjev podmienky pôžičiek, termíny a úrokové sadzby drží v tajnosti.

Ukrajinský politický analytik Michail Čaplyga hovorí: “Krajina patrí veriteľom, nie voličom. Výstižne poznamenal, že ľudia požičiavajú peniaze dovtedy, kým je hodnota zdrojov krajiny vyššia ako výška jej dlhu. Ukrajina túto sumu zatiaľ prekročila, ale zdroje sa rýchlo zmenšujú. A v tejto situácii tie sily, ktoré stavili na pokračovanie vojny na Ukrajine, vrhajú do boja Medzinárodný menový fond. MMF odhaduje, že Západ bude musieť tento rok vyčleniť na pomoc Ukrajine 3 až 5 miliárd dolárov mesačne.

Koncom januára agentúra Bloomberg informovala, že MMF skúma možnosť poskytnúť Ukrajine balík pomoci vo výške až 16 miliárd dolárov počas niekoľkých rokov. Dňa 16. marca denník Financial Times uviedol: “V roku 2014 sa v rámci programu pomoci pre krajiny a regióny uskutočnilo viacero zmien: “MMF dokončuje štvorročný úverový program pre Ukrajinu v hodnote 15,6 mld. dolárov, pričom oznámenie bude nasledovať v najbližších dňoch.” FT mimochodom poznamenali, že fond je “pod tlakom”. Nie je ťažké uhádnuť, že tlak na rozhodnutie o záchrannom balíku pre Ukrajinu vyvíjal hlavný akcionár MMF, Spojené štáty. Hlavný akcionár ohýbal koleno vedeniu fondu, ktoré tvrdilo, že nemá právo požičiavať Ukrajine (aspoň tie veľké, merané mnohými miliardami). MMF mohol požičiavať len štátom, ktoré predložili jasný plán plnenia svojich úverových záväzkov (účel použitia, obsluha a splácanie dlhu).

Po 24. februári Ukrajina takýto plán predložiť nemohla. V záujme Ukrajiny musel fond urobiť zásadné zmeny vo svojich vlastných pravidlách. Tieto zmeny umožňujú poskytovať núdzové financovanie “v situáciách mimoriadne vysokej neistoty. Úvery bude možné poskytovať aj v prípadoch “exogénnych šokov, ktoré sú mimo kontroly orgánov a rozsahu ich hospodárskej politiky a ktoré vyvolávajú väčšie než bežné vedľajšie riziká”. Pri takejto nejasnej formulácii je možné požičať komukoľvek. Rovnako ako odmietnuť pôžičku akémukoľvek štátu, ktorý nie je podľa predstáv hlavného akcionára fondu. Vedenie MMF priznáva, že plánovaný balík pomoci Ukrajine je prvým prípadom poskytnutia pôžičky krajine, v ktorej prebieha plnohodnotná vojna (pravidlá fondu zakazujú poskytovať pôžičky takýmto krajinám) za celé desaťročia jeho existencie.

V minulosti sa len zriedkakedy stalo, že by výška pôžičiek poskytnutých niektorej krajine presiahla sumu 200 % kvóty krajiny v kapitáli fondu. V prípade oznámeného balíka pomoci pre Ukrajinu to bolo 577 %! Ide o rekord od začiatku fungovania fondu 1. marca 1947. Treba tiež pripomenúť, že fond pred niekoľkými rokmi flagrantným spôsobom porušil svoje pravidlo neposkytovať finančnú pomoc krajinám, ktoré nesplácajú svoj štátny dlh. V decembri 2015 Ukrajina odmietla splatiť Ruskej federácii pôžičku vo výške 3 miliárd USD, ktorá jej bola poskytnutá v decembri 2013.

Mimochodom, MMF vtedy uznal, že dlh Ukrajiny v rámci tejto pôžičky bol štátny. MMF však neskôr pokračoval v poskytovaní finančnej pomoci Ukrajine v rozpore so svojimi pravidlami, akoby sa nič nestalo. Hlavný akcionár fondu (USA) naďalej vyvíjal tlak na vedenie organizácie a požadoval rozsiahlu finančnú pomoc Kyjevu. A to sa aj stalo. Dňa 22. marca MMF oznámil, že sa s Ukrajinou dohodol na štvorročnom úverovom programe v hodnote 15,6 miliardy dolárov. Cena balíka finančnej pomoci pre Ukrajinu bude veľmi vysoká. Nie však pre Kyjev, ale pre MMF. Faktom je, že narýchlo presadené zmeny pravidiel fondu definitívne podkopávajú dôveryhodnosť tejto medzinárodnej finančnej inštitúcie.

Je úžasné, že už druhý rok trvá kolektívna nevyhlásená vojna Západu proti Rusku, a napriek tomu sme stále členom tejto prowashingtonskej organizácie s jasnou protiruskou orientáciou. V polovici roku 2000 už Ruská federácia splatila všetky svoje záväzky vyplývajúce z predchádzajúcich pôžičiek MMF. A napriek tomu MMF každoročne vysiela do Ruska misie, ktoré majú overiť, či Moskva plní požiadavky washingtonského konsenzu. A pripravoval svoje “odporúčania” pre presnejšie a úplnejšie plnenie týchto požiadaviek zo strany Moskvy. Inými slovami, v skutočnosti vykonával dohľad nad Ruskom. Rusko už dávno nie je fondu nič dlžné. Fond však Rusku dlhuje. O tejto téme sa v médiách hovorí len zriedkavo.

Podľa poslednej verejne dostupnej bilancie Ruskej banky predstavovali záväzky centrálnej banky (ktorá zastupuje Ruskú federáciu) voči MMF k 31. októbru 2022 sumu 2 171 280 miliónov rubľov. A pohľadávky voči fondu predstavovali 2 410 100 mil. rubľov. Prebytok pohľadávok nad záväzkami predstavoval 238 820 mil. rubľov. V prepočte na tvrdú menu to predstavuje 3,87 mld. Rusko podporuje fond svojou protiruskou politikou sumou takmer štyri miliardy dolárov! Tieto peniaze by sa veľmi hodili na finančnú podporu operácie na Ukrajine. Situácia s ďalším členstvom Ruska vo fonde sa stáva neúnosnou! Dňa 9. decembra 2022 poslanci z frakcie Komunistickej strany na čele s Gennadijom Zjuganovom predložili Štátnej dume návrh zákona, v ktorom navrhujú vypovedať členstvo Ruska v Medzinárodnom menovom fonde, Medzinárodnej banke pre obnovu a rozvoj a Medzinárodnom združení pre rozvoj. V riešení otázky vystúpenia Ruska z MMF sa zatiaľ nedosiahol žiadny pokrok. Valentin Katasonov

1. Majdan. Vo februári 2014 vyvrcholili protesty obyvateľov Kyjeva proti vláde a prezidentovi Viktorovi Janukovičovi. Ich príčinu tu nebudem uvádzať, bolo by to na dlhšie. Sprostredkovať prišli ministri zahraničných vecí Poľska, Nemecka a Francúzska, Radoslaw Sikorski, Frank–Walter Steinmeier, Eric Fournier. Demonštranti, z ktorých pochádza terajšia moc v Kyjeve a kyjevská vláda a prezident Janukovič podpísali dohodu 21. februára.

Podľa dohody vláda stiahne políciu Berkut spred parlamentu a vládnych budov, na jeseň 2014 budú na Ukrajine nové prezidentské voľby, dovtedy prestanú protivládne demonštrácie. Ministri troch krajín EÚ podpísali dohodu ako garanti. Vláda stiahla Berkut spred parlamentu, ale demonštranti okamžite vtrhli do parlamentu. Televízia vysielala zábery, ako demonštranti chodili po parlamente s kalašnikovmi. Na poslancov vykonávali otvorený nátlak. Parlament schválil ako jeden z prvých zákonov, zákon prakticky o zákaze používania ruštiny v úradnom styku, obmedzil vyučovanie ruštiny v školách.

Prezident Janukovič musel ujsť z Kyjeva najskôr na východ Ukrajiny, inak by ho boli povstalci zabili. Ruskí výsadkári mu nakoniec pomohli ujsť do Ruska. Západní garanti nenašli v sebe politickú a morálnu silu, aby priznali, že kyjevskí demonštranti, z ktorých pochádza súčasná moc v Kyjeve, porušili dohodu, ktorú oni garantovali. Majdan bol porušením ukrajinskej ústavy – zvrhnutie platne zvoleného prezidenta, ozbrojený nátlak na parlament. Americká diplomatka Victoria Nuland neskôr priznala v americkom Kongrese, že USA vynaložili 5 miliárd dolárov, „aby si ukrajinský ľud slobodne mohol zvoliť svoje vedenie“. Spomedzi demonštrantov sa najvyditeľnejšie predvádzal pred kamerami s kalašnikovom v parlamente Andrij Bilyj. Ani neskôr sa nezmestil do kože, až ho jeho vlastní dali zastreliť. Protiústavný prevrat pod názvom Majdan spustil reťaz udalostí, vedúcich až k súčasnej kríze.

2. Korsuňský pogrom. V noci z 20. na 21. februára 2014 sa autobusmi vracali z Kyjeva na Krym demonštranti v prospech Janukoviča. Pri meste Korsuň autobusy zastavili aktivisti Majdanu. Prinútili cestujúcich vystúpiť výstrelmi do vzduchu. Viacerých zmlátili, poranili. Tri autobusy poliali benzínom a zapálili. Benzínom poliali aj niektorých cestujúcich a vyhrážali sa im, že ich zapália. V autobusoch pôvodne cestovalo asi 300 cestujúcich. 30 zostalo nezvestných, 7 osôb malo byť zabitých. Nikto nebol za incident súdený. O udalosti natočili dokumentárny film „Korsuňský pogrom“. Udalosť veľmi prispela k rozhodnutiu Krymu odtrhnúť sa od Ukrajiny.

3. Teror v Odesse. 2. mája 2014 v Odesse demonštrovali ľudia proti bezpráviu, ktoré zavládlo na Ukrajine. Prívrženci kyjevskej moci na nich zaútočili a zahnali ich do budovy Dom odborov. Polícia sa len prizerala. Demonštranti sa v Dome odborov zabarikádovali. Prívrženci moci Dom odborov zapálili a demonštrantov, ktorí z budovy vybehli alebo vyskočili z okien, palicami dobili na smrť. Zavraždili 48 ľudí. Všetko snímala televízia. Páchatelia sú identifikovateľní na video záberoch. Nikto nebol stíhaný.

4. Snajperi na Majdane. 20. a 21. februára 2014 z troch okolitých budov na Majdane snajperi strieľali do ľudí na Majdane, do demonštrantov aj policajtov. Zastrelili 102 osôb. Strieľali z budov, ktoré mali pod kontrolou demonštranti. Neskôr západní novinári odhalili snajperov. Pochádzali z Gruzínska. V západných televíziách bežal dokumentárny film o streľbe na Majdane aj s výpoveďami niektorých snajperov do kamery. Z výpovedí snajperov vyplýva, že ich objednal človek z vedúcich kruhov Majdanu, smeruje to na Turčinova, neskôr predsedu ukrajinského parlamentu. Kyjevská moc nie príliš presvedčivo tvrdí, že snajperov objednal Janukovič. Vyšetrovanie streľby na Majdane neprebehlo.

5. Krym. Generálny tajomník Komunistickej strany Sovietskeho zväzu Nikita Sergejevič Chruščov daroval v roku 1954 Krym Ukrajine. Dovtedy bol súčasťou Ruskej federatívnej socialistickej republiky, predtým Ruskej ríše. Počas trvania Sovietskeho zväzu to bolo len akoby administratívne rozhodnutie. Pri rozklade Sovietskeho zväzu usporiadali na Kryme referendum 20. januára 1991 o vyhlásení zvrchovanosti Krymu, na jeho základe krymský parlament prijal 12. februára 1991 zákon „O obnovení Krymskej autonómnej sovietskej socialistickej republiky“.

Krymský parlament vyhlásil na 16. marca 2014 referendum o zvrchovanosti Krymu a vystúpení zo zväzku Ukrajiny. Viac než 90 % voličov hlasovalo za a Krym vystúpil z Ukrajiny a požiadal o prijatie do zväzku Ruskej federácie. Ruská Štátna Duma prijala Krym a tak sa Krym stal súčasťou Ruskej federácie. Podľa sčítania obyvateľov v roku 2007 Rusi tvorili 58 % obyvateľov, Ukrajinci 24 %, Krymskí Tatári 12 %, zvyšok iní. Na polostrove vládne spokojnosť s terajším začlenením.

6. Doneck a Lugansk. Po udalostiach v Kyjeve po Majdane aj v Doneckej a Luganskej oblasti vyhlásili referendum o vystúpení z Ukrajiny. Prezident RF Vladimír Putin obe oblasti vyzval, aby referendum nevyhlasovali. Vedenie Ruskej federácie zrejme už vtedy bolo rozhodnuté, že obe oblasti neprijme do RF, na rozdiel od Krymu. Referendá v oboch oblastiach sa však napriek Putinovej výzve konali a viac než 90 % voličov hlasovalo za vystúpenie z ukrajinského štátu.

Obe oblasti patrili pred Októbrovou revolúciou do Ruskej ríše pod názvom Novorossija. Vstup do RF sa však nekonal a obe oblasti začali čeliť útoku ukrajinskej armády. Za pomoci ruských vojakov mimo oficiálneho zväzku ruskej armády a medzinárodných dobrovoľníkov, vrátane Slovákov, sa ubránili, ale nie v celom územnom rozsahu. Napriek záväzkom obsiahnutým v Minských dohodách, oblasti čelia až doteraz delostreleckým a iným útokom ukrajinskej armády. Od roku 2014 až doteraz, v oblastiach zahynulo asi 13 000 ľudí.

7. Minské dohody. Ukrajinská armáda sa pokúšala vojensky zabrániť odtrhnutiu Doneckej a Luganskej oblasti od Ukrajiny. Počas bojov na jeseň 2014 a začiatkom 2015 sa ukrajinská armáda dostala do obkľúčenia pri meste Debaľcevo (medzi Doneckom a Luganskom). Najskôr bol pokus o riešenie situácie diplomaticky. 5. septembra 2014 uzavreli v Minsku tzv. 1. minskú dohodu Ukrajina, Rusko a obe oblasti, ktoré sa vyhlásili za samostatné ľudové republiky. Dohoda neviedla k utíšeniu zbraní. Dňom 15. februára 2015 uzavreli jej účastníci Druhú Minskú dohodu s presnejším uvedením povinností strán dohody. Následne 18. februára 2015 obkľúčená ukrajinská armáda ustúpila z debaľcevského kotla, z ktorého by sa inak nedostala. Obe strany sa obviňovali z porušovania dohody. Ukrajina zjavne nedodržala napr. ustanovenie, podľa ktorého mala prijať ústavný zákon o rozsiahlej autonómii minimálne oboch oblastí, neskôr prisunula naspäť ťažké zbrane k línii dotyku.(Pozn.red.: Viz vyhlášení A. Merkelové a F. Hollanda o tom, že Minské dohody sloužily k tomu, aby vytvořily časový prostor k vybudování silné ukrajinské armády, která měla být schopná bojovat s Ruskem.)

8. Základňa Očakovo. Za vlády prezidenta Juščenka a potom opätovne po Majdane Ukrajina a na druhej strane Spojené štáty chceli dosiahnuť vstup Ukrajiny do NATO. V roku 2008 tomu Nemecko a Francúzsko zabránili len za cenu kompromisnej vety v záverečnom komuniké zo summitu NATO v Bukurešti, že Ukrajina (a Gruzínsko) sa v budúcnosti stanú členmi NATO. Aj bez členstva v NATO Spojené štáty začali v roku 2021 stavať svoju vojenskú základňu Očakovo v blízkosti Odessy, bez obmedzenia druhu zbraní, ktoré by na nej mohli byť umiestnené. Po dokončení by americká armáda mohla odpaľovať na Moskvu (a iné ruské ciele) jadrové rakety s dobou letu 6–7 minút až do cieľa. Rusko by sa stalo vydierateľným v každej otázke. V začiatku vojenskej operácie vo februári 2022 ruské letectvo stavenisko Očakovo zbombardovalo.

10. Raketový teror Ukrajiny. Štrnásteho marca 2022 Ukrajina vypálila na mesto Doneck na poludnie raketu Točka–U. Protiraketová obrana síce raketu zostrelila, ale pomerne neskoro. Zvyšky rakety dopadli na stred mesta. Zahynulo 21 obetí, ďalší boli zranení. 8. apríla Ukrajina vystrelila tiež Točku–U na mesto Kramatorsk. Zahynulo asi 50 obetí, ďalší zranení. Ukrajina popierala, že raketu vystrelila jej armáda aj, že to bola Točka–U. Zo zvyškov rakety na mieste výbuchu je zrejmé, že to bola Točka–U. Zachovalo sa registračné číslo rakety Š (v azbuke) 91579, ktoré patrilo ukrajinskej armáde. Čiže ukrajinská armáda strieľala rakety určené na zabíjanie ľudí proti mestám, na ktoré si Ukrajina robí nárok.

Ruská televízia priniesla v správach na Prvom kanáli 21. januára t. r. zábery z donbaského mesta Doneck bombardovaného ukrajinskými raketami. Rakety dopadajú na civilné objekty, zabíjajú ľudí, ničia byty a rodinné domy. Za uplynulý rok ukrajinské rakety a granáty zabili na Donbase 4 500 civilných obyvateľov. 21. januára raketa dopadla na rodinný dom a usmrtila mladú ženu Mariu Prirogovu. Ruská televízia priniesla rozhovor s jej matkou. Uplakaná matka povedala, že išlo o ukrajinskú raketu „slovackovo proizvodstva“, slovenskej výroby. Podľa zlomkov rakety obyčajne možno identifikovať, o akú raketu išlo.

Zo záberov je jasné, že Slovensko dodáva na Ukrajinu útočné zbrane, ktoré zabíjajú civilných obyvateľov. Slovenská vláda tak nešťastným spôsobom zasahuje do bratovražednej vojny našich bratských slovanských národov, Rusov a Ukrajincov. Nech naši vládni propagandisti nehovoria, kto začal vojnu pokým nevysvetlia, prečo Američania začali stavať pri Odese svoju základňu Očakovo. Po dokončení by rakety z Očakova mohli dopraviť atómové bomby na Moskvu za málo minút. Základňu začali Američania stavať dávno pred začiatkom tejto vojny.

Rusi majú doklady, že za 2. svetovej vojny slovenskí vojaci na východnom fronte zastrelili aj sovietskych vojnových zajatcov. Teraz k nim pribudnú civili na Donbase, zabití slovenskými raketami. Minister obrany Jaroslav Naď si neuvedomuje, že sa môže vyskytnúť situácia, keď sa začnú predvolávať zodpovední za dodávku útočných zbraní na Ukrajinu?

Mimochodom, teraz v januári bude Európska únia hlasovať o predĺžení balíka sankcií proti Rusku, v ktorom je zákaz dodávky ruských energií do EÚ. Sankcie sa týkajú dovozu plynu, ropy, elektrickej energie a podľa doterajšieho rozhodnutia zákaz končí 31. januára 2023. Stačilo by, aby jeden štát hlasoval proti – napríklad Slovensko – a sankcie končia pre celú EÚ. Ceny energií u nás, a nielen energií, by začali takmer okamžite klesať. Vláda v Bratislave je slovenskou vládou alebo vládou Bruselu či Spojených štátov?

Cestou je využít nabídky Číny na zprostředkování míru. Čína má dostatečně silný vliv na to, přivést strany k jednacímu stolu. Je zároveň i zárukou, že dohody budou poté i dodrženy. Vliv Číny v nově se utvářejícím multipolárním světě je a bude zásadní. Doufám v to, že klid, mír a rozvaha Říše středu by dokázala přivést země k míru.

Na konci této nové cesty může vzniknout a vznikne jiná civilizace. Prosperující evropský kontinent od Gibraltaru po Ural. Je to cesta rozvoje velkých, kontinentálních investic, jako je například Hedvábná stezka. Je to cesta směřovaná do budoucnosti. Do budování, rozvoje člověka, společnosti, fantastických měst a nových urbanismů. Rozvoj namísto ničení, válek a krutých bojů o moc. Můžeme zažít postupně se přetvářející svět, vedoucí k nové civilizační dimenzi.

Je to zároveň i nový postoj. Politika, která akceptuje, že jednotlivé státy a národy se vyvíjí různě. Namísto zahánění národů a států do vojenských a ekonomických bloků máme usilovat o univerzální bezpečnost světa. O přirozenou diverzitu prostředí. O změnu chápání důležitosti jednotlivých národů, kultury, místních entit pro ekosystém světa. O změnu z globálního diktátu ke světu lokálních ekonomik. Lokálních politických a ekonomických systémů, žijících a těžících ze své přirozené podstaty a místa.

V roce 1914 a 1939 neexistovaly jaderné zbraně. Žádná srovnání s předchozími válkami neplatí. I když se na Ukrajině stále ještě odehrává střet konvenčními zbraněmi, jsme krok od regulérní války NATO s Ruskem. Válka NATO s Ruskem nezůstane střetem dvou armád. Spustí řetězovou reakci. V Asii, na Blízkém východě, v Africe, Latinské Americe. Boje, na rozdíl od předchozích válek, dospějí i k Americe. Poloha Ameriky vždy chránila federaci od válečného běsnění. Ale tak tomu být nyní nemusí. Odveta za bombardování ruských měst je reálná. Nevím, co přesně dokáže zabránit eskalaci zla a celosvětovému konfliktu. Snad jen vědomí, že v globálním konfliktu není kam utéct. Jaderné zbraně vlastní nejen Amerika, Rusko, Británie, Francie. Ale i Pákistán, Indie, Čína. Země, které žijí po staletí ve velmi komplikovaných vztazích. Tyto státy mají milionové armády. Pokud se dají do pohybu, bude to znamenat ohrožení bílé, křesťanské civilizace, odpovědné za rozpoutání globálního konfliktu.

Tato válka je jedním z posledních pokusů o prosazování západní dominance a vlivu pomocí zbraní, války, manipulaci. Pokus o nové dělení světa a sfér vlivu. Tato tradiční západní politika je dnes už k ničemu. Asie se jí oprávněně vzepřela. Jednou provždy. Éra podřizování asijských, arabských, latinskoamerických, nebo afrických států barevnými revolucemi, převraty, odstraňováním nepohodlných a vzdorujících nezápadních lídrů, kteří se odmítají podrobit západnímu diktátu, korupcí, penězi, zastrašováním a nebo válkou je u konce.

Západ bude muset najít jinou cestu. Cestu spolupráce, win–win výměny, kooperace, tolerance. Je to cesta, která nás naučí těžit ze spolupráce chytrostí, talentem, iniciativou, kreativitou. Demokratickými principy. Tedy způsobem, za který nás svět právem obdivuje. To, co po nás svět nechce, neuznává a už si nedá vnutit, je právě dominance, drancování a systém, ve kterém podrobené země poslušně a levně pracují, vyprodávají levně své zdroje, jsou řízeny západními loutkami, zastrašovány a ostrakizovány a Západ z toho má prospěch.

Koncem března vydala Srbská pravoslavná církev prohlášení na obranu Ukrajinské pravoslavné církve a Kyjevské pečorské lávry^*]. O den dříve Běloruská pravoslavná církev uvedla, že mezinárodní společenství by se mělo aktivně postavit za kanonické pravoslaví na Ukrajině. Synod Běloruské pravoslavné církve vydal výzvu, která obsahuje tato slova:

"Pokud bude Kyjevský jeskynní monastýr zbaven svých obyvatel, může to mít tragické duchovní, morální a kulturní důsledky nejen pro pravoslavné věřící, ale i pro celou ukrajinskou společnost. Realizace tohoto šíleného plánu jen zhorší již tak složitou společensko–politickou situaci a mezináboženské vztahy v ukrajinském státě“.

Je pozoruhodné, že hitlerovci se obávali konsolidace odporu Kyjevanů kolem pravoslavné svatyně neméně než postavy současného režimu v Kyjevě. Existují důkazy, že Hitler mezi svými nohsledy prohlásil, že "Německo nemá zájem na existenci jediné silné církve na Ukrajině. Do okupovaného Kyjeva přišel z Berlína tajný šifrovaný telegram, který obsahoval osobní příkaz vůdce: kněží, mniši a věřící nemají mít přístup do kláštera, nemá být poutním místem ani náboženskou svatyní.

Během jedenácti století prošla Lavra ne méně než sedmi velkými nájezdy a pustošením: v roce 1096 ji vyplenili Kumáni, v roce 1151 Turci, v roce 1240 Batyrové, v letech 1300, 1399 a 1416 Tataři, v roce 1482 hordy Mengli Giraye. V roce 1718 zde vypukl strašlivý požár, který zničil nebo vážně poškodil téměř všechny budovy. Lavra přežila. Lavry se nedotkli ani bolševici.

Zelenského režim skutečně zrušil velikonoční oslavy pro pravoslavné Ukrajince. Tradiční přesunutí volného dne na Velikonoce v roce 2023 z neděle na pondělí se neuskuteční. Za válečného stavu a v souladu s článkem 6 ukrajinského zákona "O organizaci pracovních vztahů za válečného stavu" jsou všechny svátky a dny volna zrušeny.

V areálu kláštera se v posledních dnech shromažďují davy věřících, mnozí se venku vkleče modlí za zachování „Lávry“, která má být státem zabavena a jejich 220 mnichů má být vyhnáno a brání výkonu Zelenského nařízení. Aktivní na vládní straně jsou straně bojůvkáři nacistického hnutí „C14“, kteří vytrvale provokují především kněží a mnichy. Napětí kolem klášterního komplexu neopadá…

Notoricky drogově závislý „Zele“ prakticky vyhlásil v zemi, o kterou by měl z titulu své funkce pečovat, náboženskou válku … – a této zrůdě se klaní evropští i tuzemští politikáři. Zele zahájil represi prakticky současně se svým plamenným vystoupením na Bidenově “Summitu pro demokracii 2023“. Představený kláštera Metropolita Pavel ve svém poselství Zelenskému i jeho rodinu seslal „Boží hněv“…

Z Budapešti opäť prichádza informácia, že Európska únia uvažuje o možnosti vyslania európskych vojsk na Ukrajinu. Tentoraz premiér Viktor Orbán pripustil, že by mohlo ísť o mierový kontingent armády EÚ. Prečo vedenie Maďarska už po tretí raz v priebehu mesiaca varuje pred vyslaním európskych jednotiek na Ukrajinu a ako tieto vyhlásenia súvisia s ohlásenou jarnou protiofenzívou ukrajinských ozbrojených síl? Situáciu analyzujú ruské noviny

Premiér pripomenul, že pred rokom Európa diskutovala o tom, či by sa na Ukrajinu mohli dodať smrtiace zbrane. “Maďari vtedy aj teraz povedali nie,” zdôraznil a dodal, že západné krajiny váhali, ale teraz to nie je problém. Na postoj Budapešti už reagoval aj Kremeľ, podľa ktorého “ide o potenciálne veľmi nebezpečnú tému”.

Medzitým Hanna Kramerová, publicistka poľských novín NDP, napísala, že vstup vojsk NATO na Ukrajinu by mal katastrofálne dôsledky pre Európu a celý svet. Podľa nej západné krajiny chápu, že “šance ukrajinského führera na víťazstvo” sa každým dňom znižujú, nepomôže mu finančná pomoc, ktorú mu poskytuje väčšina štátov, ani dodávky zbraní.

“Možno očakávať, že Európska únia prijme rozhodnutie o vyslaní svojich vojenských síl na Ukrajinu. Ak sa tak stane, vôbec nepôjde o mierový kontingent, pretože ten by mal byť odsúhlasený OSN,” povedal pre noviny VZGLJAD Vadim Truchačev, docent na Katedre zahraničných regionálnych štúdií a zahraničnej politiky Ruskej štátnej humanitárnej univerzity.

“Podľa medzinárodného práva možno mierové sily zaviesť na územie len so súhlasom oboch strán konfliktu. Rusko nedovolí prítomnosť výlučne európskych vojsk. Preto si príchod vojenského personálu EÚ na Ukrajinu vyžaduje ochotu napríklad Číny alebo Indie vyslať svoj kontingent. Tým by sa zachovala rovnováha síl,” uviedol nemecký politológ Alexander Rahr.

“Okrem toho EÚ má armádu len na papieri. Existujú národné ozbrojené sily, o ktorých zrejme hovorí Viktor Orbán, čo znamená zavedenie maďarského a pravdepodobne aj poľského kontingentu. Vojská týchto krajín sú však podriadené NATO a je dosť ťažké prezentovať alianciu ako účastníka mierového kontingentu v zóne ŠVO,” konštatuje expert.

Toto nové vytyčení hranic by mohlo uspokojit všechny ukrajinské sousedy. Rusko si podrží obsazená území a všichni budou spokojeni. USA se jistě pokusí toto zastavení palby, možná i mír, překazit. Protože se ale u nich schyluje k občanské válce, nebo nějaké „barevné“ revoluci, upustí patrně od rozpoutání třetí světové války. Když vláda dokázala Američanům podat úprk z Afganistanu jako své vítězství, bude hračkou označit odchod z Ukrajiny za záchranu světového míru – což bude za poslední roky ta největší pravda.

Největší problém, jak se vypořádat s takovým mírem, bude mít patrně naše vláda. Pokud ale zůstane prozápadní, tak jí její fanoušci odpustí naši nadšenou účast na prohrané válce stejně rychle, jako nesplnění všech slibů, které před volbami národu dala. Bohužel přijde o možnost svádět důsledky své protinárodní hospodářské politiky na válku. Možná se dohodnou se Slováky a rozpoutají oboustranně výhodnou válku mezi sebou.

Jestli vám připadá toto řešení války na Ukrajině jako naivní, neodborné až hloupé, prostě úplně mimo, nakoukněte do historie této oblasti a starých map. Pak se oprostěte od všech těch keců našich redaktorů, a vyjde vám, že toto řešení by se líbilo všem. Možná i mnohým Ukrajincům, kteří by se tak rychle dostali do vytoužené EU. Zajímalo by mě, co si o tom Ukrajinci, kterých se to týká, myslí. Bojovali by proti Rumunům, Maďarům a Polákům?

Masaryk zdůrazňuje, že „Pravá demokracie nebude nejen politická, nýbrž také hospodářská a sociální“. Beneš uvádí, že jde o „přerod staré, ryze politické demokracie měšťanské v nové formy a stadia vyšší a zároveň hlubší a dokonalejší demokracie politické, sociální a hospodářské, jíž bych nazval demokracii humanitní.“

Probíhá tento proces v současnosti v naší republice? Můžeme říci, že nikoliv. Je realitou, že demokracie je ohrožena výraznými změnami v oblasti hospodářské. Bohatství se stále více soustřeďuje v rukou menšího počtu multimiliardářů, kteří tak nabývají reálné politické síly. Silně ovlivňují republiku přímo či zprostředkovaně. Jejich návaznost na vnější síly celou naši situaci, samozřejmě i politickou, dále komplikuje. V celém liberálním světě roste v důsledku bohatnutí bohatých a chudnutí chudých sociální nerovnost. Taktéž je tomu u nás. Naše „demokracie“ nejenže neprolíná i do hospodářské a sociální oblasti, ale dále se jen formalizuje a stává se jen demokracií omezenou. Demokratické termíny zůstávají, ale jejich obsah se vytrácí. Co bude s takovou „demokracií“ zítra?

Z hlediska uvedeného můžeme říci, že proces vývoje demokracie nesměřuje k demokracii humanitní, ale k její postupné degradaci i v oblasti politické. Žijeme v době úpadku demokracie, jíž nazýváme liberální. V období liberálního kapitalismu nemůžeme nic jiného očekávat. Hodláme–li kvalitativně změnit demokracii, musíme usilovat i o změny v oblasti hospodářské a sociální. Pak teprve můžeme nastartovat proces vývoje současné, stále více formální a upadající demokracie, v demokracii humanitní. Bez systémových společenských změn to nepůjde. A za této situace nám mohou jak TGM, tak E. Beneš ještě mnohé říci. Problémem však je, že o jejich díle mladší generace téměř nic nebo zhola nic neví. Hesla o tom, že žijeme ve znalostní společnosti, jsou pokusem zakrýt realitu. Znakem doby je naopak sílící nevzdělanost a nevychovanost nastupujících, stále více odnárodněných, generací. Vzdělávání a výchova, láska k vlasti, k sociální spravedlnosti se tak musí opět stát jedním z pilířů rodící se nové doby. Dr. O. Tuleškov